Nevelký tým laboratoře vesmírných technologií Institutu pracoval na plné obrátky. Krátký spánek a rychlá dodání energie se staly každodenním chlebem jeho členů.
Amelia nespala už čtyři dny.
Na nohou ji držely energetické potraviny, vybičování adrenalinem, setrvačnost a kybernetické součásti jejího těla.
„Jeď se domů vyspat,“ prohlásila Val, jakmile ji dnes spatřila. „Nebo ne – vyspi se tady. Nechci vidět, jak v tomhle stavu řídíš.“
Amelia se zasmála. „Nádherně!“
Liangová pochybovačně povytáhla obočí, ale nerozmlouvala jí to. Jen si procházejíc kolem ní zamumlala něco jako však my víme, kdo už se třikrát rozmlátil v kaňonu.
Amelia prošla sterilizační komorou a zamířila k vajíčku. Už o něm zvenčí zjistili všechno, co zjistit mohli – a všichni si byli vědomi toho, že to tak nemůže zůstat. Poslední dva týdny strávili jen přípravami na pokus o jeho otevření.
Respektive pokus o jeho ruční otevření.
Předtím proběhly první tři pokusy, kterým lidé jen přihlíželi – všem snahám robotů ale vajíčko bez sebemenší změny odolávalo. Až Amelia navrhla, že by stroj mohl reagovat na přítomnost žijících organismů, a setkala se s postupným váhavým přijetím.
Bude dnes den D? uvažovala a přejela rukou po vajíčku v místech, kde vypadalo nakřáplé – to se jevilo jako nejsnazší cesta dovnitř, neboť na povrchu nezjistili žádné spoje.
„Sezame, otevři se,“ zašeptala.
Do hodiny se kolem sféroidu shromáždila trojice lidí; další čtyři je jistili zvenčí a nepřetržitě monitorovali jejich životní funkce, vajíčko a podmínky v místnosti.
„Pořád si myslím, že bychom měli nechat roboty to udělat,“ řekl nervózně Rudolph a automaticky zdvihl ruku, aby se podrbal na bradě; lehký ochranný exoskelet mu v tom ale zabránil.
„A nejlíp to ještě celé sledovat seshora jako prvně,“ ušklíbla se Val Liangová. „K čertu, když už to zřejmě nejde jinak, zkusíme to takhle. Vsadím se, že s tím krámem stejně nehneme. Zjistit o tom zvenčí, co můžeme, a polechtat to ve fúzním reaktoru ve vesmíru daleko od planety, to je můj návrh!“
„Tak jo, pusťme se do toho,“ prohlásila Amelia a ke zděšení ostatních přiložila dlaně na sféroid a pak do něj vší silou kopla.
Chvíli panovalo konsternované ticho. Nic se nestalo.
„Jsi šílená, víš to?“ vydechl Rudolph.
„Jsem si toho dost dobře vědoma, ale díky za připomenutí. To bych asi totiž měla udělat i tohle.“
Amelia uchopila zprohýbaný povrch tam, kde se ze sféroidu stávalo „nakřáplé vajíčko“, zapřela se nohama a vyhoupla se nahoru.
Rudolph Vasquez ihned přiskočil a chtěl ji chytat, ale Amelia neměla ani v nejmenším úmyslu spadnout.
Vytáhla se až na samotný vrchol sféroidu a opatrně se postavila. Pak pravou nohou několikrát zadupala, ale vzniklý zvuk nijak nenaznačoval, že zařízení je duté. Popravdě skoro žádný nezazněl, jako by se náraz dokonale přenesl po celém povrchu a zároveň prakticky nerozechvěl okolní vzduch.
Náhle se ve sféroidu jako na pokyn rozevřel otvor, a než měla Amelia čas cokoli udělat, pohnout se nebo alespoň vykřiknout, propadla se dovnitř.
„Amelie!“ zvolal Rudolph. Hlas mu přeskočil. „Proboha, musíme ji dostat ven!“
„Nezavřelo se to. Ať tam roboti namíří kamery,“ přikázala Liangová, která navenek zachovala ledový klid.
Rudolph úzkostlivě sevřel pěsti. „Amelie, slyšíš mě?! Jak to, že neodpovídá?“
Amelia Valdezová neodpovídala, protože si připadala jako ve snu a zvuky zvenčí už vůbec nevnímala.
Propadla se nohama kupředu do měkkého, gelem naplněného křesla, v němž teď napůl seděla, napůl ležela. Před sebou měla neaktivní obrazovku a nevelký řídicí panel, který vypadal poškozeně. Titěrný vnitřek vajíčka se zdál nedotčený cizími zásahy; všechno tu působilo perfektně lidsky, ale zároveň na samé hranici možností současné technologie. Zakázková výroba, pravděpodobně pečlivě utajená. Nejspíše z Vodnáře, možná Amaterasu. Ten, kdo si loď objednal, musel být neskutečně bohatý nebo mocný, patrně obojí. Čím asi platil – penězi, znalostmi, protekcí? uvažovala Amelia, zatímco téměř okouzleně přejížděla prsty po měkkém materiálu křesla.
Dotkla se kontrolek na panelu, ale nic se nestalo. Systém byl zřejmě deaktivovaný.
Ale to Amelii Valdezovou nikdy neodradilo.
Odepnula ze skafandru pad a ruční laserový řezák. Usmála se a ztmavila průzor.
Ve chvíli, kdy řezákem oddělovala kryt panelu, se kamery na ramenech dvou robotů naklonily dovnitř a venku se ozvalo několik výkřiků a nadávek.
Amelia je slyšela skrz reproduktor skafandru, ale nevěnovala jim sebemenší pozornost.
Záběry máme a právě teď jsou vysílané do počítačů po celém Institutu. Můžeme mnohem víc získat než ztratit, když se do toho pustíme hned, pomyslela si a dál pokračovala v oddělování desky.
Seshora na ni dopadl stín. „Přestaň s tím ksakru, jsi šílená!“ křičela na ni Val skrz link skafandrů a patrně se chystala spustit dovnitř, ačkoli by tím bezmála přistála Amelii na hlavě.
Amelia vytrvale řezala dál. Už jen jedna strana.
„Jdu dolů, Amelie, slyšíš?!“
Zrychlila. Zbývalo jenom pár centimetrů.
Val nahoře váhala; spouštět se do těsného prostoru k Amelii se zapnutým řezákem jí zjevně ani ve skafandru nepřipadalo jako nejlepší nápad – ale pak se odhodlala, její nohy na chvíli zaclonily Amelii výhled na desku a pak jí přistála přímo na kolenou právě v okamžiku, kdy Amelia vypnula řezák.
Dívaly se na sebe tváří v tvář, průzory jejich helem se téměř dotýkaly.
„Okamžitě pojď se mnou ven,“ řekla nekompromisně Val.
Amelia se místo toho jen usmála, nadzdvihla se, až o sebe přilby skutečně ťukly, a za zády Val nahmátla řídicí desku a sundala ji.
Valerie ji chytila za ruce. „Zbytek už nech na robotech. Jinak jsi z projektu venku.“
„Moje rodina tenhle projekt platí.“
Amelia se jí vysmekla a rychle sáhla na odkrytý panel.
Nic neviděla, ale tušila, co kde může očekávat. Vsadila vše na to, že je to výroba Fengu z Vodnáře, jejichž stroje často sama upravovala – a než ji při veškerém smýkání se v těsném vnitřku lodi mohla Val znovu znehybnit, dosáhla Amelia svého.
Prostor zaplnilo jasné měkké světlo.
„Můj ty bože,“ vydechla Val a její stisk povolil.
Amelia fascinovaně hleděla na rozsvícenou konzoli. Vztáhla k ní prst a jemně se jí dotkla.
Málem si ani nevšimly, že se otvor nad nimi neslyšně uzavřel.
Nastalo ticho.
Z rádiové komunikace skafandrů slyšely Val s Amelií jen zvuk vlastního dechu.
To přimělo Amelii podívat se nahoru.
„Rudolphe,“ zašeptala mimoděk. „Jsi tam?“
Nic se neozývalo.
I Val už viděla, co se stalo. Pokusila se vstát a dosáhnout na strop vajíčka; sotva se ho dotkla špičkami prstů.
„Neslyší nás, že?“
„Nejspíš ne,“ přitakala Amelia.
„Takže jsme na to samy.“
„Pokud se někdo nepokusí ho otevřít stejně jako já.“
„Pokud se jim to podaří, když už jsme uvnitř.“
„Jsi optimistka.“
„Já vždycky,“ zavrčela Val. Zabušila na stěnu sféroidu, ale téměř to nebylo slyšet.
„Vnitřní povrch je zvláštní,“ poznamenala Amelia. „Pružný, ale velmi pevný. A to světlo, které produkuje, vypadá jinak než jako běžné diody nebo integrovaná bioluminiscence. A Val – vidíš tady někde něco dost velkého na to, aby to dokázalo recyklovat vzduch alespoň pár dní? A nějaký prostor na uskladnění zásob?“
„Kdokoli byl v téhle skořápce, musel být během cesty uspaný. Tady by za pár dní zešílel i už předtím nejšílenější člověk,“ odtušila Val. Amelia přes sklo helmy a ve slabém měkkém světle neviděla jasně její tvář, ale zdálo se jí, že bojuje s panikou.
„Jen pár minut a dostaneme se odsud. Ostatní znovu otevřou průlez.“
„Nebyla bych si tím tak jistá.“
Amelia se povzbudivě usmála. „Vsadíme se?“
