Za obzorem se skrývají světy, kam lidská noha ještě nevkročila: Věčně zmrzlé trpasličí planety. Bludiště zvířecích myslí a emocí. Virtuální reality. Vjemy překypující krajina lidského čichu ve světě pokročilých technologií. Kolonie na dalekých planetách. Světy, kam se dostaneme, když se zeptáme „co kdyby“… Dnes nás na ně dokáže přenést science fiction – a než se nadějeme, snad i věda a technika.
Všechny tyto i další světy se objeví v mé povídkové sbírce Světy za obzorem od nakladatelství Brokilon, která vyšla 9. dubna. Řada povídek ve Světech vychází česky nebo světově poprvé. A aby to bylo ještě zábavnější, každý příběh doplňuje i můj komentář ke vzniku dané povídky (občas i s referencemi na vědecké články!). Co mají společného slon a zebřička? K čemu mě inspiroval E. A. Poe?
Níže si můžete jako drobnou ochutnávku přečíst ukázku z povídky Jinýma očima (česky vychází poprvé). Srdečně vás také zvu na křest knihy v Galerii NTK (Národní technická knihovna) v pátek 13. 4. od 18:00. Knihu pokřtí spisovatelka Lucie Lukačovičová a krom ní i dalších zajímavých hostů samozřejmě nepřijdete ani o přečtení krátké ukázky a občerstvení!
Mimopražští se pak mohou těšit třeba na autorské čtení a besedu v Liberci (knihkupectví a kavárna Svět Jotunheim) ve středu 18. 4. od 18:30. Hostem večera bude také Karolina Francová.
V jednu chvíli cítím šimrání slunečního větru na své kůži, uklidňující šum kosmických paprsků, chladicí tekutinu proudící mými žilami. Vidím ionizované železo zářící v koroně vzdáleného Slunce a čpavková oblaka vířící na světě pode mnou. Slyším nekonečnou symfonii dat ve svých útrobách. Jak se mé tělo probouzí, zachytím změnu v chuti ventilačního systému. Pohlížím dovnitř vlastního těla a na předaleké hvězdy současně, a pak –
Nebezpečí si všimnu o zlomek sekundy příliš pozdě. Pasažér, který dorazil na palubě včerejší lodi, klidně prochází mými chodbami – a náhle vztáhne ruku k jednomu z mých panelů. Začne vkládat kód, který ihned rozpoznám. Než mohu zareagovat, vloží poslední znak a já už s tím nemohu nic dělat. Mé infopanely i hlásiče jsou mi nedostupné. Oněměla jsem.
Zrádce! Jak znal správnou sekvenci? Někdo z nás mu ji musel prozradit a někdo jiný musel přenastavit mé přístupy…
Přibližujících se lodí si všimnu až později. Blížily se jen setrvačností, až teď jejich motory prudce hoří při brzdění a přezáří chladné hvězdné pozadí.
Tohle je konec, myslím si s podivným klidem, odstřižená od části mých autonomních obvodů. Současně pozoruji vzdálenou čtyřhvězdnou soustavu a zaznamenávám její nepatrné pohyby. Rozkládám na vlnové délky světlo proudící sem skrz tenoučké atmosféry nedosažitelně dalekých světů. Cítím chvění samotného prostoročasu. Čekám, až se příchozí nalodí.
Něco se ale pokazí. Menší sousední stanice a lodi si uvědomily, co se děje. Dojde k frenetické výměně úzkých paprsků; zbraně se rozzáří; vypuká peklo.
Vidím, jak se blíží roj vysoce urychlených projektilů. A najednou jsem zase volná.
Mé reflexy jsou rychlé. Zařvu na poplach. Má bodová obrana ožívá. Připravuji únikové moduly.
Ale ani já nejsem dost rychlá.
Odříznu několik oddílů, abych zmenšila škody, jen milisekundu před dopadem projektilů. Uvnitř ještě byli lidé, ale beztak jsem jim už neměla jak pomoci.
Vypálím ze svých urychlovačů částic a cítím opojný nával bojového vzrušení. Lidé proudí skrz mé útroby, směrováni k úniku. Tok energie v mém těle se změní a vrhne se do zbraňových systémů. S odstupem sleduji své vnitřnosti, zatímco vyhlížím ven, kde se na mě z různých stran řítí několik infra-zářivých bodů.
Jednoho se zbavím. I druhého, třetího…
Prudká bolest tam, kde bývaly mé chladicí panely. Pak další, blíž srdci. Cítím, jak ze mne uniká vzduch, vyprazdňuje mne a zamrzá do překrásných krystalků kolem mého zmrzačeného torza.
Pořád přicházejí.
Zvažuji sebezničení – mí obyvatelé buď unikli, nebo jsou už mrtví – ale v příštím zlomku sekundy mne další zásah odřízne od většiny těla, tentokrát nevratně.
Nevidím. Neslyším. Nevnímám žádné chutě ani pachy. A vše, co cítím na své kůži, je náhle vzdálený, tupý chlad, jako by mé tělo patřilo někomu jinému. Něco se jej dotkne. Je to vůbec má kůže? Zdá se gumová, necitlivá, nesprávná. Stále nic nevidím. Jasně nevnímám nic než bolest: tupou bolest rozlévající se mým náhle smrsknutým a neskutečným tělem. Náhle se k ní připojí ostrá bolest v krku.
Krk. Já mám krk? Mátožně o tom přemítám, zatímco padám do objetí temnoty.
*
Světlo. Ostré. Bolestivé. Bolest všude. Co se stalo?
Kde? Žádná data. Žádné smysly.
Ne, počkat. Špatně. Něco… nepovědomého…
Těžko hledat slova. Paměť. Něco špatně s mou pamětí.
Co se stalo?
*
Otevřu oči.
Své oči… Své oči.
Pode mnou cosi měkkého a ostrého současně. Látka…? Nezvyklý vjem. Zní příšerně.
Něco zašle bílého a sladkého nahoře. Strop…?
Kde?
Měla bych panikařit. Ale jsem klidná, téměř. Léky?
Žena v bílém plášti. Pospíchá ke mně. Klade otázky. Ty voní po koření.
Nerozumím jí.
*
Vzpomínky se vracejí pomalu. Jazyk také.
Uteče možná týden. Konečně už rozumím jejich slovům.
Jsou to lékaři. Pečují o mě. Stěží se dokážu pohnout. Moje mysl už je ale téměř zpět. Stimulací příslušných center mi umožnili se rozpomenout na dávné základy. Ne až tak dávno bych na ně dokázala ukázat a pojmenovat je. Teď si nedokážu vzpomenout.
Co se stalo?
Nic mi o tom neříkají. Vlastně se tomu vyhýbají. Jakmile se dokážu zeptat, mluví o nešťastných událostech, mé záchraně a o tom, jaké pokroky dělám. Jindy zůstávají zticha nebo změní téma.
Vzpomínám si. Zaútočili na mě. Zaživa ze mě kus vyřízli. Většinu ze mě zničili.
Proč?
A proč to nedokončili?
